Je září a do Evropy přichází čím dál více uprchlíků. Katerina, moje řecká kamarádka z Berlína, mě přemlouvá k cestě na ostrov Lesbos – tam, kam tito lidé přijíždějí. Nebo kde spíše ztroskotávají na březích – jiný vstup Evropská unie uprchlíkům neumožňuje. Ostrov Lesbos leží ve východní části Egejského moře, turecká pevnina je tu na dohled. Každý den se v gumových člunech přeplaví ke břehům na severu a východě ostrova 2.000 až 4.000 lidí. Katerina sleduje na Facebooku organizaci Agkalia, která na zcela dobrovolné bázi pomáhá uprchlíkům. „Agkalia“ znamená objetí. Chceme Agkalii na pár dnů podpořit a vydat se po cestách, kudy lidé přes tento ostrov prchají.

Mytiléna v pondělí ráno

„Nekadit, prosím!“ odpovídá muž z půjčovny motocyklů na mou otázku, co znamenají arabské nápisy na cedulích, které umístil u svého obchodu. Jeho půjčovna se nachází v bezprostřední blízkosti přístavu. Ještě před několika dny tu ve stanech tábořilo přibližně 20.000 lidí, kteří čekali na registraci, aby mohli lodí cestovat dál do Atén. Teď už je to podle jeho slov lepší. Před několika dny přijely na Lesbos dočasná předsedkyně vlády a policejní ředitelka. Celý den prý popíjely kávu a telefonovaly a výsledkem toho pak bylo poskytnuto víc trajektů a peněz pro uprchlický tábor. Tak se to aspoň na ostrově vypráví.

Uprchlíci se teď musí registrovat v kempech mimo město, už ne v přístavu. Přesto je tu i nadále hodně stanů a hodně lidí. U pokladen, kde se vydávají jízdenky na loď, se tvoří zástup lidí. Páchne to tu močí.

Kalloni odpoledne a večer ve 23 hodin

Pláž, ze které uprchlíci vstupují na ostrov, a město Mytiléna na jihu, kde ostrov zase opouštějí, jsou od sebe vzdáleny 70 kilometrů. Mezi pláží a Mytilénou leží trochu stranou od přímé trasy obec Kalloni. Zde má organizace Agkalia své sídlo v bývalé prodejně na okraji obce – 40 metrů čtverečních, vystlaných rohožemi a matracemi, které ani nemohou být jiné než špinavé, protože na nich denně spočinou stovky lidí. Jeden záchod a prašná zahrada se stany.

Philip, přátelský a komunikativní Brit, stojí za „pultem“. Za ním je vidět hora beden, ve kterých je uskladněno jídlo, ručníky, deky, pytle a dezinfekční prostředky. Auto přiváží sáčky, v každém je toust, sýr a sušenky, tři okurky a ovoce. Hemží se to tu lidmi. Tmavovlasá uprchlice a plavovlasá dobrovolnice, u toho několik spontánních pomocníků a turistů ze severní Evropy. Svými pohledy hledají nějaký úkol. Kde je Patrick? Prý to tady řídí Patrick, zcestovalý Němec s hlasem silného kuřáka. Nakonec se tu objeví, ale nechce si hrát na šéfa. Vania, původně novinářka, teď pomocnice, přebírá alespoň komunikaci. Tamhle je Christos, který píše deník pro jeden řecký web, a důchodkyně Pepi, která sem přijela pomáhat až z Atén.

„Udělejte sendviče,“ navrhuje Philip. Klademe plátky sýra na plátky toustového chleba, bez másla. Rovnáme je na hromadu, aby jich bylo dost k večeři, ale jedna Angličanka je chce hned rozdávat. Vtom se kousek za námi sesune k zemi starý muž. Leží na zaprášené matraci a krvácí. Jeho rodinní příslušníci u něj klečí a spousta lidí postává okolo. Rozhlížím se po nějakém pomocníkovi, který by měl vědět co a jak. Nikoho nevidím. Muž už leží na boku a působí stabilizovaný. Pokračujeme v přípravě sendvičů. Po chvíli přece jen přijíždí sanitka z místní polikliniky a odváží muže.

Přicházejí uprchlíci a ptají se mě – anglicky –, protože si myslí, že se tu vyznám. Kde si můžu koupit SIM kartu? Proč moje SIM karta nefunguje? Můžu si vzít taxík do Mytilény? Tady není internet? Kdy přijede autobus?

Ptám se ostatních a poslouchám, co říkají. Doptávám se na informace, díky kterým budu moct být brzy trochu užitečnější dalším příchozím. Za jeden den se tu člověk stane „expertem”.

...

Zum Original